Nikdo nic nepochopí, nikdo se nic nedoví...

škola není žádný stres

26. dubna 2015 v 10:06
jo a tráva je růžová a já chovám na zahradě stádo jednorožců
Tuhle větu asi slyšel každý student, ideálně s přídavkem "co budeš říkat, až začneš pracovat abudeš se muset živit?" Nevím jak vy, ale já bych za ní trhala hlavy. Je pravda, že nemám srovnání s prací, ale jestli je to větší stres, mám strach, že se jednou všichni zblázníme.

Možná byla škola za generace našich rodičů snažší, možná byli komunismem otepaní jedinci odolnější, těžko říct. A nebo je to zapomnění. Já taky teď s láskou a slzou v oku vzpomínám na časy primy, protože se nic nedělalo, úkolů bylo málo a testů ještě míň. Ale jak jsem na to koukala tehdy?

MYlím, že preoblémem je to, že náš vzdělávací systém (nechci ho tu probírat opodrobna, ale je třeba se o něm zmínit) je postaven na tom, že je třeba se vše našprtat. "Učit se, učit se, učit se" jeden z mnoha přebytků socialsmu. Jenže ono jje to těžké, když se má člověk na středu naučit básníky renesance, na čtvrtech charakteristiku karboxylových kyselin a řeky v Asii a na pátek rozmnožování kapradí. Nezlobte se na mě, ale nepřehání to trochu? Typická otázka "a k čemu mi to jako bude?" se nabízí, avšak odpovědět se na ní dá těžko. Snad nás to má připravit na život, kde se po nás bude chtít spousta podobně užitečných volovin.

Nejhorší na tom všem je, že každý učitel/profesor trpí přesvědčením, že
1) všichni studenti půjdou na obor, který učí
2) všechny to zajímá
3) nikdo nemá celé dny na práci nic jiného, než se učit na jeho předmět
Ale já
1) kupříklau nenávidím zeměpis, nemám šanci si zapamatovat slepou mapu a nějaké pasáty jsou mi upřímně totálně ukraené
2) tomuto předmětu se hodlám v životě vyhnout asi jako se mně vyhýbá schopnost ho vstřebat
3) musím se učit i na OSTATNÍ přeměty
4) mám i mimoškolní aktivity
V důsledku z toho vyplývá, že nic neumím a štve to jak mě, tak vyučujícího. Co vím, tak v např. v Británii si stuenti volí předměty a pak ještě to, co konkrétně je v aném předmětu zajímá. Víte, mívali jsme profesora, který veškerý výklad zaměřoval na kulturu a sociálně-politickou stránku věci. A bavilo mě to. A taky to byl zemák. Ale pardon, hercynské vrásnění mě prostě nerajcuje.

K tomu si každý učitel vymyslí prezentace, seminárky, protokoly, souhrnné testy, pololetní testy, závěrečné testy, zkrátka hodiny práce, které je samozřejmě v pořádku vypracovávat už v 11 letech. Dobře si pamatuji, jak jsem velmi dávno, za mých mladých let spala kvůli seminárce asi dvě hodiny a jak jsem byla mimo. Teď už jsem vlastně zvyklá.

Proč? Aby si zvykla nespak kvůli daňovým přiznáním, vypracovávání studií nebo abych vyrobila na běžícím pásu ještě nějakou tu stovku součástěk? Nebo je vážně tak důležité vědět, co si já osobně myslím o problému banánových republit a o squatterech.

Vážně, páni učitelé a paní učitelky, nejste tu sami a my taky chceme život!
 

Kmeny

23. dubna 2015 v 0:56 |  kultůra
Jsou všude kolem nás. Některé se navzajem nesnáší. Některé jsou nesnášeny společnoustí. Některé společnost fascinují. Kmeny.

Možná jste o tomto projektu slyšeli, možná ne. Možná jste součástí některých z nich. Tento projek mapuje život různých subkultur v Česku. Původně vyšla kniha od Vladimira 518. Je to tlustá bichle plná obrýzků, vznikla z rozhovorů se členy jednotlivých kmenů. Je úžasná! Bohužel jí nevlastním, ale měla jsem možnost si li prolistovat a pár článků i přečíst.
Teď vzniká i série dokumentů. Jsou na stránce http://kmeny.tv/ nebo na youtube. Musím říct, že zrovna tay se potvrzuje pravidlo kniha > film, ale je to díl od dílu.

Co jsou to vlastně ty kmeny? Skupiny lií, které spojuje jedna filosofie, hudba, přesvěčení, styl... Punkáči, hooligans, sprejeři... A tyto kmeny se scházejí. O některých se ví víc, o některých míň. O některých nemá společnost valné mínění. A tím, řekla bych, narážím na pointu celé knihy. Má bořit předsudky. Člověk zjišťuje, že punkáč může být abstinující vegetarián a že cosplay není pro děti. A myslím, že to ukazuje skvěle.

Myslím, že hlavním problémem je, že se o projektu neví. Neměl a nemá žádnou reklamu. Samozřejmě není úplně bez zájmu. Problém je v tom, že členové kmenů jsou ti, díky kterým Kmeny zmizely z pultů. Ale není náhodou cílovou skupinou spíš stereotypní člověk?

Everything has changed

30. března 2015 v 22:00
Myslím, že každý máme někoho, kdo nám chybí. Kdo nám byl blízko, ale už není. Nemyslím to tak, že by se odstěhoval, myslím napořád. Ale my ho pořád máme rádi. Mohl odejít úplně (to nechci rozebírat), mohly se jen přestrhat ty nitky, co nás držely pospolu, mohli změnit názor.

"You can love someone so much...But you can never love people as much as you can miss them."


Lidé mi chyběli vždycky. Vždycky tu byl někdo, na koho jsem občas myslela a říkala si: "Co asi dělá?" Ale poslední dobou je to nesnesitelné. Snažím se nevázat na lidi. Daří se mi to. Ale nejde tomu uniknout.

Kvůli jedné dívčině jsem přišla o nejlepší kamarádku když mi bylo asi devět. Byldely jsme od sebe daleko, ale když jsme se viděly, byly to ty nejkrásnější chcíle v mém životě. Byl
a to spřízněná duše. Ale ona byla její sousedka. Kvůli ní jsme spolu přestaly jezdit na dovolenou. Byla to doba bez poítačů. Všechno je to pryč a já nemám na to snažit se to všechno vrátit. Nikdo už mi to nevrátí.


Pak přišla v mém životě jena událost, která mi odrátila život naruby. A dva roky ještě jedna taková. Našla jsem si na internetu několik lidí, keří mi moc pomohli, i když to sami nevědí. Asi rok po té druhé bylo najednou všechno moc fajn. Jenže ti kamarádi začali mizet. Neměla jsem čas na to si s nimi tolik psát. Šlo to z kopce. Jen bych ráda těm třem, které mi byly nápomocny, když už jsem nemohla, moc poděkovat. Pat tu byla ještě jena osoba, která mi pomohla v té nejhorší době. Doma jsem prostě jenom brečela, nevěděla jsem co dál, neměla jsem na nic chuť, pořád jsem se doma o něčem hádala, potom jsem měla i zkrat ve škole. Ona mě zachránila. Zachránila! Ale i tito lidi odcházejí.

Letos v létě mě čekal další zvrat. Prožila jsem příběh s krátkou časovou linií, ale na duši udělal vrásku nekonečně dlouhou a hlubokou. V tom příběhu byla láska, smrt, rodina, přátelství, smích, slzy, hudba a vtipy. Mohla bych o tom napsat knihu. Skončilo to ale není den, kdy bych na tu osobu nemyslela. Není den, kdy bych si nepustila někou z "těch našich" písniček. Není den, kdy bych si nezpomněla na nějakou z těch historek. Bylo to asi čtrnáct dní, ale pro mě to bylo malé nekonečno. Pro mě to byla celá kapitola. Ještě se uvidíme (dobře to si trochu protiřečí s prvním odstavcem), ale já ani nevím kdy, nevím kde. Ale potřebuju ho vidět. Nemusím s ním mluvit. Jen potřebuju vidět ten úsměv a ten výraz, který schovává všechnu tu bolest, jde přes ní a dělá jakoby nic. Já jen chci aby byl šťastný. Jsme nekonečně jiní, ale máme jednu moc důležitou společnou věc. A díky ní to tak leží a běží.

You gave me a forever within the numbered days, and I'm grateful.

(nemám tfios něa extra ráda, ale tyto dva citáty nekonečně moc vyjadřují tu situaci)
Pardon za tak seriozní článek, který je neskutečně nezajímavý, ale musí to ven.
 


Kam jsme se poděli, kam jsme se to poděli?

29. března 2015 v 21:21 |  kultůra
Nejsem člověk, co má potřebu kritizovat dnešní generaci. Zvlášť proto, že si myslím, že lidstvo vždycky stálo za strou bačkoru. Odjakživa. Každopádně tento článek takový charakter trochu mít bude. Sakra, blbne mi klávesa K, asi z toho umřu. Zkrátka a dobře. Česká hudba. Ta nová se mi nelíbí, ale nová není hezká (podle mě) ani v USA, Británii, Bosně nebo Etiopii. ALE SAKRA, PROČ MOJI VRSTEVNÍCI NEZNAJÍ TY STARÉ PECKY? Kilián Nedory, František Dobrota a Magdalena, která není svatá je jen žena budou brečet. Proč, když se někde společně zpívá, proč nezpívá nikdo nad pětadvacet? Sakra, ne každému se musí líbit, ale já mám hlavně pocit, že je nikdy neslyšeli.

Ale ona to asi není jejich chyba. Kdybych se od raných let nezajímaja o česý underground, taky bych o spoustu přišla. Kdybych neměla v mp3ce FM přijímač. Kdybych se na dovolené nebavila s dospělými a muzikanty. Ale kdo by se omezoval na hudbu našeho desetimilionového státečku, když může poslouchat nějaké zaoceánské hity? Nic proti cizí tvorbě, také ji převbážně poslouchám, ale mě je prostě SAKRA LÍTO, ŽE VŠECHNY TY PÍSNIČKY PADAJÍ V ZAPOMNĚNÍ. A tak na vás apeluji: poslouchejte česé rádio, kupte si Já písničku, zajeďte na skautský tábor, jeďtě na typicky český fesťák. Dejte si sedm piv a jednu zelenou, kupte si párek v rohléku a k tomu láhev vína, nebo u stánku housku a slané tyčky. Zeptejte se rodičů, co poslouchali.

Prosím, zazpívejme si spolu Stánky!

sin0°

28. března 2015 v 9:54 | sínusovka
Ahoj, jsem sínusovka. Ne, že bych byla křivka opakující se v periodách, i když křivky mám a periody se také občas dostavukí. Ano, jsem pohlaví ženského.
Proč tohle píšu? Protože... ehm, no... je slušné vás tu přivítat a je slušné se představit.
Proč jsem sínusovka? Proč ne? Trojúhelníky mě od mala fascinují a sínusovka je můj název pro sínusoidu, která s trojúhelníky nemálo souvisí.
Proč jsem vlastně tohle založila? Mylím, že je tu málo blogů, které 1. mají úroveň pravopisu, 2. nekopírují, 3. věnují se osobním názorům a přitom 4. nejsou úplně obyčejné.
Proč je havran jako psací stůl? ???
Doufám, že tu neumřete nudou tak, jako já umírám v hodinách zeměpisu.
Díky díky
Sínusovka

Kam dál